Závidíte mi? Nemáte co. Něco mi chybí – je to čas a jsou to kamarádky a kamarádi. Já jich ani v Čechách nemám příliš. Občas jim závidím, když si říkají, jak půjdou do kina nebo třeba jen tak ven.
Nebývám sice ve škole do odpoledních hodin, odcházím často dřív kvůli trénování, ale z tréninku se vracím pozdě odpoledne a sotva si stačím odpočinout, už zvoní Skype a tam moje soukromá paní učitelka, bez té by to nešlo, ta se se mnou učí tady a i když jsem na Floridě.
Období po návratu z USA je nejnáročnější, protože mě čeká všechno zkoušení a dopisování všech písemných prací a testů, na které jsem ve škole nebyla. Nejsem žádná šprtka, ale na to, jak málo jsem ve škole a kolik času trávím tréninkem, mám ve škole dobré výsledky.
Věřím, že jednou budu profesionální hráčkou, tenis mám moc ráda. Hraju ho od čtyř let, kdy se mnou začal trénovat táta. Nešlo by to ovšem bez podpory obou rodičů, jsem jim moc vděčná.
Důležitý je také můj trenér, který se mi věnuje a je na mě přísný (dává mi i tresty, jako skákání žabáků a říká, že mi takový trestík pomůže k lepšímu výkonu).
Přes to všechno, přes stres, čas, který celá rodina trávíme tenisem a vším kolem něj, nedokážu si představit, že by bylo v budoucnu něco jinak, že bych zkrátka byla bez tenisu.
Tenis hraju za tenisový klub Olymp Praha. Z turnajů mám doma celkem 65 pohárů, jezdím hrát po celé republice i do zahraničí.
Za svůj největší úspěch považuji opakované vítězství na přeboru Prahy, kterým se kvalifikuje na Mistrovství ČR, kde jsem obsadila v deblu 1. místo. Také si vážím svých kvalifikací na mezinárodní turnaje ve Spojených státech, kde jsem byla už i druhá.
