Přednáška byla o úrazech, jak jim zabránit, jak je omezit a jak se před nimi chránit. Přednášku zprostředkovalo VZP za pomoci hendikepovaných lidí. My jsme ve škole měli dva zdravotně omezené, kteří nám vyprávěli o svých úrazech a jak se jim staly. Pro příklad uvedu příběh prvního přednášejícího. Ten jel se svým kamarádem na snowboard do Rakouska. Vše se ale zvrtlo v jeden den, kdy se dostali k vysokému skokánku. Kamarád přednášejícího tento vysoký skokánek skočit nechtěl, ovšem přednášející ano. Nevěděl ale, odkud se rozjet, a tak to zkusil odhadnout. To se mu ovšem stalo osudným. Rozjel se moc daleko, dál, než měl, a nabral ohromnou rychlost, která byla samozřejmě vyšší, než bylo vhodné. Vylétl ze skokánku do velké výšky a nedokázal srovnat skok, přetočil se a začal padat k zemi hlavou dolů. Úraz, který nastal ještě nebyl tak fatální, mohlo to podle lékařů dopadnout i daleko hůře. Například tak, že by ochrnul téměř všude a nemohl by hýbat ani rukama. Poté, co se tento úraz stal, mu kamarád zavolal pomoc, a to ho zachránilo. Přednášející je rád, že dopadl alespoň takto, i když na vozíku moc výhod nevidí. Ale jak sám řekl, úraz ho hodně změnil. Přitom stačilo počkat 3 minuty, aby viděl, odkud skočit.
Během přednášky jsme se také dozvěděli nějaké statistické údaje. Např. jak a při čem nejčastěji k takto závažným úrazům dochází – 43 % pád z výšky, 30 % autonehody, 10 % skok do vody, 9 % sport a 8 % ostatní.
Smyslem přednášky bylo, abychom si uvědomili cenu zdraví, a to, že jedno rozhodnutí, jedno špatné rozhodnutí, nám může změnit celý život. Jak vyplývá z dat, za většinu úrazů si lidé mohou sami vlastní chybou. Například nedávají pozor na cestu, skáčou tam, kam nevidí, nepřipoutávají se v autě, nenosí helmu na kole apod. Úrazům můžeme zabránit jen jedním způsobem, a to vlastní zodpovědností. Nikdy neskákat nikam po hlavě, zvlášť, když nevíme, jaká je ve vodě hloubka atd. Neskákat se doporučuje i u bazénu, protože stačí špatný moment a život takový, jaký jste ho znali, se naprosto změní.
Život vozíčkáře je o dost těžší než náš, třeba při oblékání, obouvání atd. I nástup do MHD je pro ně těžší. Řidič musí dát k dispozici plošinu, ovšem ne každý to umí.
Závěrem bych jen řekl, abychom si vážili našeho zdraví a byli na sebe opatrní.
R. Pečený
student S1B
