Den studenta střední školy v době koronavirové - poprvé
V této mimořádné situaci musím zůstat doma a veškeré školní úkoly odevzdávat pomocí internetu. Tato cesta mi není zrovna příjemná, ale musím to nějak vydržet. Úkolů dostáváme poměrně dost, a proto se snažím vést si určitý režim, abych nic nevynechala nebo nemusela dělat úkoly na poslední chvíli.
Můj den začíná budíčkem v 8.00 hodin. Po probuzení se na telefonu snažím zjistit všechny nové úkoly nebo on-line hodiny. Musím si vše zapsat do diáře, jinak se začínám ztrácet. Když se konečně přemluvím a vstanu z postele, jdu si přibližně na hodinu zacvičit. Následuje pořádná snídaně, kterou si během chození do školy dopřeji jen těžko. V tuto chvíli jsem připravená sednout za počítač a pustit se do práce.
Pracuji na společném počítači, který je v obýváku. Na jednu stranu se mi tu pracuje dobře, ale na druhou vůbec. Členové naší rodiny pořád nepochopili, že se mnohdy potřebuji soustředit, a neustále na mě mluví nebo jinými způsoby mě vyrušují.
Před obědem se snažím dělat ty méně příjemné a zábavné úkoly, dokud na to mám náladu. Při tom poslouchám písničky, aby práce utíkala rychleji. Když mám práci hotovou, pečlivě si ji zkontroluji, jestli odpovídá zadání, a odevzdám ji.
Je čas na oběd. Ten si ale nejprve musím uvařit. Dnes mám zrovna naspěch, takže to bude jen nějaká rychlovka. Ale dobrá. Přichází čas také na moji kočku, aby netrpěla hladem. Když už vyjdu ven, jsem na zahradě alespoň hodinu. Za poslední dny je velmi hezké počasí, tak si užívám sluníčka v rozkvetlé zahradě.
Protože ale práce nepočká, vracím se za počítač. Teď přicházejí ty trošku zábavnější práce. U nich na mě přicházejí různé chutě, a tak si dám odpolední svačinku. Je to různé ovoce, protože toho ve škole sním spoustu, a doma si na něj málokdy vzpomenu. Po dokončení prací opět vše zkontroluji a odevzdám.
Večer, když se pomalu začíná stmívat, vycházíme s tetou na procházku. Skoro každý večer chodíme tu stejnou trasu. Během cesty si skvěle popovídáme úplně o čemkoli. Teta je narozená ve znamení vah, stejně jako já, takže se perfektně doplňujeme.
Po příchodu domů už jen proběhne večerní hygiena a ukládám se do postele. To je ten nejlepší pocit za celý den. Obří, měkoučká, a tak moc pohodlná postel je vždy odměnou za celodenní práci. Ještě než usnu si pustím film, který ale už málokdy dokoukám.
... podruhé...
Milí čtenáři,
nabízím vámmožnost nahlédnout pod pokličku, jak vypadá můj studijní den v období pandemie. Představím vám, co dělám ráno, dopoledne, odpoledne a večer.
Mým úkolem je ráno vstát v 8:30, abych vypustila svého psa na zahradu, aby se proběhl, poté půjdu do kuchyně a dám si silnou kávu. Potom udělám pro rodinu snídani.
Může se stát, že od 9:00 budu mít nějakou online hodinu, a proto se odeberu do pokoje se zásobou kávy. Většinou to tak bývá, že mám mnoho online hodin v jeden den, takže u počítače na stránce Teams, přes kterou společně s učiteli pracujeme, strávím čas až do 12 hodin.
Když už mám online hodiny splněny, odejdu do kuchyně, abych pomohla s obědem, případně ho uvařila sama. Po obědě zkontroluju přes počítač všechny stránky, jako jsou Teams, Moodle, Classroom a svůj email, kam nám učitelé posílají materiály a informují nás o termínech testů a odevzdání úkolů. Poté co si vše zkontroluji, začnu pracovat na zadaných úkolech. A že jich rozhodně není málo.
Okolo 15. hodiny začnu dělat různé domácí práce, jako je praní prádla, luxování a vytírání celého domu nebo vynášení košů a utírání prachu.
V 17:30, když už není takové teplo, se chystám se psem na dvouhodinovou procházku do lesů.
Přibližně k sedmé hodině večer se vracíme. Nakrmím a vyčešu psa a pokud je můj pracovní den, začnu si balit věci na noční směnu, protože pracuji jako asistentka na bytech pro mentálně znevýhodněné.
Přijedu k nim, udělám s nimi hygienu, připravím jim večeři, postarám se jim o zábavu, podám léky a nakonec je uložím ke spánku. Pokud by přes noc něco potřebovali, jsem jim plně k dispozici.
Když mám konečně chvíli klidu, využiju ji k tomu, abych se najedla a dělala další úkoly, co jsem přes den třeba nestihla, nebo úkoly dopředu.
Doufám, že jsem vás jako čtenáře uvedla do děje mého dne v této kritické době a že jsem vás případně inspirovala k tomu, jak využít volný čas.
...a do třetice
Vzhledem k tomu, že většinu času je člověk zavřený doma, ať už s rodinou, nebo jen se svými myšlenkami, dny začnou splývat a za chvíli nevíte, který den vlastně je. Některé dny jsou ale lepší než ostatní a o takovém dni bych teď chtěla psát…
26. duben se lehce vyjímal nad těmi ostatními i přesto, že jsem se ráno probrala v osm, stejně jako vždy. Udělala jsem si snídani a kafe, prohodila pár slov s mamkou a pustila se do jídla, když vtom se mě mamka zeptala: „Hele, nechtěla bys dneska na procházku?” Souhlasila jsem, protože je třeba se jednou za čas provětrat, když prosedím už tak většinu času u počítače. Co mi máma nezapomněla zmínit, bylo to, že na procházku bychom šly s její kamarádkou, která má dva psy.
To mě samozřejmě nabilo radostí, a tak jsem se celý den těšila na půl šestou, kdy jsme si máminou kamarádkou daly sraz. Předtím jsem nic moc nedělala - chvíli jsem se nudila u učení a pomohla s obědem. Jak se blížila domluvená hodina, těšila jsem se stále víc a víc.
A pak to přišlo. Stály jsme u Gity - tak se mámina kamarádka jmenuje - před domem a čekaly.
Konečně se otevřely dveře od domu, Gita na nás zavolala: „Ahoj holky!” A v tom okamžiku se na nás řítily dvě obrovské chlupaté koule. Vmžiku byly u nás a přátelsky si nás očuchávaly. Byli to dva obrovští briardi. Jeden černý, to byl Jack, a druhý plavý. Vlastně spíš plavá, protože to byla Mařenka. Briard je plemeno francouzských pasteveckých psů, používá je i francouzská policie. Jsou temperamentní, silní, chytří a umí být i pěkně ostří. Nejznámější briard v naší republice je vlastně Jiřina Bohdalová. Převtělovala se do něj v pohádce Kačenka a strašidla.
Mařenka byla za dámu, klidně si vykračovala a moc pozornosti nám nevěnovala. Také už není nejmladší, je jí 8 let. Zato tříletý puberťák Jack se zajímal hlavně o mě, k mé velké radosti. Neúnavně mi nosil klacíky, tedy spíš pořádné klacky, a dorážel, abych mu je házela. Vypadalo to, že se neunaví, ale sluníčko a teplo nakonec udělalo své. Byl rád, že jsme se posadily na louce. No a Jack posadil svých 45 kilo mně do klína. To byla báječná příležitost ho krásně obejmout kolem krku a přitulit se k němu. Ačkoliv mě dlouho neznal, rozhodně nebyl proti a nechal si všechno moje hlazení a objímání líbit.
A pak Gitě zazvonil telefon. Řekla: „Holky, pojďte se mnou, pán mi přinesl hrnec.” „Jakej hrnec?“ zeptaly jsme se, ale než nám Gita mohla odpovědět, šel proti nám pán – skutečně s hrncem.
Chvilku si s Gitou povídal, poděkoval, odevzdal hrnec a odešel.
A Gita řekla: „Pán je hasič, tak 2x do týdne jim navařím do hasičárny něco k obědu, ať se v téhle hnusné době mají kluci dobře. Někdo šije roušky, to já neumím. Tak alespoň vařím.”
