Někteří se i trošičku báli, protože jsme se dozvěděli, že se na Kokoříně někdy objevuje Bílá paní a hlavně i loupeživý Černý rytíř. Ten nás do svého hradu vůbec nechtěl pustit a tak na nás pro výstrahu seslal z nebe pořádnou dešťovou sprchu, že jsme si ani pláštěnky z batůžků nestačili vytáhnout a už jsme byli celí mokří!
Ale na nás si nepřišel! I přes pořádný slejvák a klouzající kořeny cestou k hradnímu příkopu s dřevěným mostem jsme doběhli na nádvoří a schovali se pod hradní ochoz. Tady jsme se posilnili "kouzelnou kyselou rybičkou" (bombonek želatinový), kluci získali velkou odvahu a slíbili nám, že Černého rytíře (pokud se objeví) zcela jistě přemohou. Názorné ukázky jejich bojové připravenosti byly tak intenzivní, že paní učitelka Janička musela lézt přes zeď pro čepici jednoho z našich statečných ochránců. My jsme se s holčičkami pro jistotu domluvily, že kdybysme NÁHODOU Černého rytíře spatřily, zavřeme hned oči a budeme dělat, že jsme ho neviděly!
Kastelánka hradu nás provedla hradními místnostmi a v dobré víře výchovného působení nám předvedla "placatého vlka" (kožešina vlka s hlavou), s barvitou historkou, že prý byl tak zvědavý, že když se chtěl podívat, co se děje na nádvoří, tak se rozběhl přitom vypadl z otevřeného okna dolů na nádvoří, kde se rozplácl.
Kájinka Špičková se nám přitom znovu rozpakala se slovy: "Chudáček vlček..."
Propátrali jsme pečlivě všechna tři hradní patra, prošli hradební ochozy, i úzkou věží Špičkou jsme dolů slezli, ale na Černého rytíře jsme nikde nenatrefili. Jistě se zalekl našich statečných kluků!
Na zpáteční cestě od hradu nám už zase svítilo sluníčko a tak jsme si mohli (kdo chtěl) dát krátký závod v běhu na protažení před cestou zpátky do školky.
A ještě několik perliček na závěr:
V Holešovicích jsme přibírali paní průvodkyni. Děti si nevšimly, že přistoupila a ona se posadila na snížené místo vedle dveří u řidiče, takže nebyla vůbec vidět. Během jízdy si vzala mikrofon a začala do něho mluvit: "Haló, haló, tady Veselý autobus (název CK), jakpak se vám daří.....atd". Děti byly zaražené, nevěděly, kdo to k nim vlastně mluví a zdráhaly se odpovídat. Nejprve se dohadovaly, která z nás učitelek to mluví. Potom se Milánek ze zajíčků zeptal do prostoru: "A ty jsi opravdu autobus?" (spojitost mezi hlasem průvodkyně v mikrofonu autobusu a její osobou děti neodhalily ani na zpáteční cestě a dožadovaly se, "kdy bude zase mluvit autobus" )
Po obsažném popisu průvodkyně, co nás na výletě čeká a jak budeme hledat toho Černého rytíře a tak, se průvodkyně zeptala dětí, jestli se jí na něco chtějí zeptat. Ozval Bertík Vyleta: "Já Vám chci něco říct! Kdy mi bude 61 ?"
Takže vidíte, že jsme se opravdu nenudili ani cestou :-)
Omlouváme se rodičům za čekání při zpoždění našeho příjezdu a obdivujeme vás, že jste nás vypátrali při příjezdu ke vchodu do školy, bylo to milé překvapení a přivítání :-)
Doufáme, že se dětem výlet líbil, že si přivezly spoustu zážitků a že vám doma hezky pěkně všechno vyprávěly.
My je s paní učitelkami moc chválíme za vzorné chování a vzájemné kamarádství.
Fotky z výletu najdete ve fotogalerii :-)
Formát pro tisk
